NĚCO ZE ŠKOLÁKA

I já jsem se učil. Šel jsem do sebe, když mi kdysi jedna žačka přišla říct ke katedře, kde jsem o přestávce opravoval sešity: „Maminka nemohla přečíst co jste mi napsal dole do písanky.“ „To bylo – Piš pěkně!“ Vysvětlil jsem jí.

Hned po zazvonění na konec vyučování, za mnou přišla Jolanka a pochlubila se mi velkou obálkou, kterou právě dostala od Ondry H. Byla trochu rozpačitá a asi čekala na nějakou radu jak se má zachovat. Ondra se najednou vynořil zpod katedry pod mýma nohama a překotně mi vysvětloval, že to celé uvnitř, všechny ty obrázky, tiskl sám, jenom s tím věnováním, že mu pomohla maminka. Představil jsem si Ondru, toho divočáka někdy až ztřeštěnce, jak tráví večer vymýšlením a vyráběním tak pěkné věci pro Jolanku. Jolanka na mě upírala oči s otázkou, jak s tím ve své hlavičce naložit. Řekl jsem, že je to moc pěkně udělané a že je moc krásné, když ji někdo miluje. Zdálo se mi, že si oddechla. „Ale když on mě někdy otravoval.“ Řekla, ale rychle dodávala: „Ale teď už ne, teď už vůbec né.“ Na lístku mezi obrázky byl přilepený bonbón v růžovém papírku a jí se nejdřív nedařilo ho odlepit, ale nakonec se jí to podařilo. Ondra mi chtěl ještě něco říct, ale oslovil mě „mami“ a najednou bylo po romantice, a všichni tři jsme se potom už jenom smáli, smáli a smáli.

Jako vždy, je možné dělat svoje věci dobře nebo špatně. Poslat do školy připraveného, poučeného drobečka nebo jen naprosto dezorientovaného živočicha, který tam bude měsíce nepřetržitě narážet do mantinelů o kterých ani neví, že existují. Ne chválený, jak by potřeboval, ale káraný a také zklamaný, stejně jako jeho rodina doma. Líp je si připustit, že dítě z počátku ví jen moc málo a všechno že se musí učit. Vlastním zájmem a nadšením je opakovaně v pravidelném čase strhnout ke krátké hře na školu. Vyprávět pohádku nebo příběh a sledovat, jestli budoucí žáček sedí v klidu, sám nemluví a jen poslouchá. Teprve na konci příběhu, v čase určeném na jeho reakci, se ptát a zjistit, jestli si všechno pamatuje, jak věci rozumí a co si o ní myslí. Potom znovu, bez vyrušování sedět s ním a klidně pracovat, tentokrát na vymalování jednoduché omalovánky, kterou vymalováváte i vy. Dítě z počátku opravdu neví co znamená být pečlivý, nespěchat ani se zbytečně neloudat. Důležitý je váš vzor, ve kterém pokryjete každou vybarvovanou plochu bezezbytku a pečlivě až k okrajovým konturám, které se nesmí ani nedotáhnout ani překročit. Ukázat vlastní trpělivost, při které dítě sedí nejméně 10 minut klidně, nemluví a nevydává ani žádné zvuky. Ten princip demonstrované a předané pečlivosti, může vám i dítěti usnadnit ve všech následujících letech nejméně třetinu školní práce. Na konci této činnosti vyslovit hodnocení, upozornit na pěkné momenty při vymalovávání i na výsledku a připsat velkou jedničku. Tu spojit s odměnou. Dát také možnost, aby se budoucí žáček mohl se svým úspěchem pochlubit například druhému rodiči a ten aby je, vzhledem k tomu o jak důležitou věc pro žáčka i jeho vlastní budoucí život jde, upřímně ocenil. Nastartovat tak příjemný, často opakovaný rituál. Dítě ví jen to co vidělo nebo zažilo. Rozumí jen těm pojmům, které přestaly být, díky použité názornosti, abstraktní.

NĚCO Z PRVŇÁČKA

POHÁDKY 

Impulzy k sestavení tohoto souboru, byly situace, kdy jsem se na zápisech a později během prvních tříd, občas setkával s dětmi, které neznaly žádnou pohádku ani žádnou básničku. Bylo mi jich upřimě líto. Představoval jsem si, jaký život asi vedou jejich rodiče, když jim stálý běh od plnění jedné povinnosti k dalším, tak pěkný kontakt s jejich dětmi úplně vytěsnil. Nepotkali se s tou právě se tvořící dušičkou svého dítěte v tom nejzajímavějším okamžiku. I probuzení citovosti a třeba empatie, se musí naučit, abychom se tolik nesetkávali s necitlivostí a necitelností. Přečtením pohádky by komunikace neměla končit, ale naopak začínat. Měla by pokračovat nejméně stejně dlouhý čas třeba s pomocí otázek. I každý obrázek může být otázka. Potkávat se a učit se spolu mluvit, teď nad krásným obsahem. Navíc myslím, že bez národních pohádek, by byl člověk jaksi nezakořeněný.

PÍSNIČKY

Jako kluk jsem poslouchal nejznámější světové skupiny a jejich skladby mnou dokázaly překvapivě silně rezonovat. Ten věk ale přešel. Vzpomínám si ještě, že lidovky jsem v té době považoval za cosi podivného a archaického. Časem jsem začal poslouchat hudbu podstatně méně hlučnou a víc harmonickou. Později jsem vzal na milost i ty lidovky. Vím, že ten posun, je úzce propojený s tím jak se během života vyvíjíme. V prvních třídách jsem začínal učit dětské písničky a jednodušší lidovky především proto, že mi bylo jasné, že se s nimi moji žáci ve škole později už nesetkají. Byla by škoda je úplně minout. Považoval jsem jejich znalost za jakýsi základ hudebního vzdělání a určité obecné kultivovanosti. Zase v tom trochu vidím i tu potřebu jakéhosi ukotvení a sepětí s místem kde jsme se narodili a kde žijeme. Pro ty, kdo nejsou zvyklí zpívat, bývá těžké začít. Hudební hluch, na který se často vymlouváme, ale opravdu neexistuje. Vyplatí se to zkoušet, zpívat a velká odměna se dostaví. Dnes jsem dokonce postoupil už tak daleko, že cítím, že ty lidové písničky jsou opravdu krásné.

BÁSNIČKY

Ty přinesly hodně radosti velké spoustě lidí už doma při nacvičování. Kolikrát jsem na třídním webu popisoval, jak jsme ten den vyslechli dvacet čtyři básniček, za dvacet čtyři jedniček. Jednou jsem ve své emailové poště četl: „Nedávno mi syn říkal důvod, proč se těší do školy – ptala jsem se, koho má rád, a on na to: „Ondra Zelda, Jiří Žáček, a vaše jméno.“ Tak mě to pobavilo, i to pořadí.“ Psala jedna maminka. Sám jsem si říkal: Hned za jeho nejlepším kamarádem a spisovatelem, jehož básničky se právě učíme. Pěkné třetí místo. Když jsem začal sestavovat tento soubor, který by měl pomáhat připravit děti do první třídy, napadlo mě, jak by bylo fajn, přidat i nějaké básničky. Hned jsem si vzpomněl na Jiřího Žáčka. Když jsem jej oslovil s dotazem, obával jsem se, že možná ani neodpoví. O to víc mě překvapilo, když jsem odpověď dostal hned druhý den, spolu se souhlasem i několika materiály s náměty k jejich využití. Uvědomil jsem si, že všechno to pěkné co jsme v těch básničkách nacházeli, do nich přešlo z jejich autora. Pana Jiřího Žáčka si nesmírně vážím a jsem mu za jeho souhlas, i kvůli všem dětem, opravdu vděčný.

OBRÁZKY

Tomáš, který nám jednou popisoval svůj víkend u babičky, mě napodobil a v zápalu vyprávění namaloval doplňující obrázek na tabuli. Co znázorňuje, jsme ale nikdo nepoznali. "To je ona." vysvětloval do našich nechápavých pohledů. Až Kolajda porušil to rozpačité ticho a řekl: "To není babička, to je mrkev." Těmi obrázky jsem já sám doplňoval svůj výklad co nejčastěji. Musely být jen v rychlosti načrtnuté, aby během jejich delšího kreslení neopadla zvědavost a neztratilo se soustředění. Všichni mysleli, že je jen bavím, ale měly daleko větší význam, než by se zdálo. Byly výrazem využití principu spojování, který je základem učení u nejmenších dětí. Jde o zapojování dalších smyslů a o uplatnění názornosti, bez kterých to nejde. Obrázky nejsou jen pro pobavení nebo doplnění, jsou důležité.

ZÁVĚREM

Ani ten, kdo prožil řadu let vlastní školní docházky a studia a ani ten, kdo absolvoval návštěvu školy se svými dětmi, ještě nemá ucelenou představu o tom, co tato oblast obnáší. To se vám začne ve vědomí pomalu skládat opravdu až po desítkách let. A zajímavé je i to, že se vám vaše názory, představy a porozumění v průběhu let mění, někdy až k úplnému opaku původního chápání.

A je vůbec třeba oblastem do kterých vstupujeme porozumět? Připomíná to býka, kterého vpustí do arény vždy jen jednou. Podruhé, poučený, by byl pro toreadora už příliš nebezpečný. Vědět je velká výhoda.

Je ale třeba, zachovat si i správnou míru pozitivních iluzí, která je třeba s nástupem dětí do první třídy spojená. Iluze jsou krásným hnacím motorem života. Starší člověk rozumí, že "cesta tam, je polovina srandy". Zažil to mockrát. Už pochopil, že "cesta tam" je většinou, když ne úplně celá, tak ta zábavnější část každé akce. Veškeré zmoudření starších není nic jiného, než ztráta iluzí, dosažená dlouhodobou léčbou spojenou s medikací řadou zmaření a zklamávání. Na to je ale ještě čas.

Texty v knihách Budeme mít školáka, jsou souborem desítek let reáných situací a zkušeností. Extraktem, který umožní vhled a správnou rovnováhu více a méně pozitivních očekávání. Zcela jistě změní myšlení. Obsahy knih Budeme mít prvňáčka, jsou šancí víc se potkávat s nově se rodící osobností dítěte. Když se za mnoho let ohlédneme zpět, někdy si říkáme: "To byly tak krásný roky a já tehdy ani neveděl, jak moc." Opravdu docenit věci je možné až tehdy, až o ně přijdeme. Písničky, básničky a pohádky, mají potenciál dát mnohem hlubší význam slovu "spolu".

DROBNÝ BONUS

Komunikaci, je třeba se naučit. A i když se to dnes zdá nepochopitelné, nezapomenout ji. Něco od rodičů jednoho mého bývalého prvňáčka. Dnes už hrdého držitele OP.

No, normálně jsem se rozbulela při úplně nevinné větě, jak rodiče prvňáčků z 1. A se na konci týdne neptali dětí: "Máš jedničku?", ale "Máš draka?" Vybavil se mi ten ušatý, šťastný Honzík, jak vybíhal s tou obří aktovkou ze školy.... A už od dveří volal že draka má!! A zaslouží si odměnu!

Mladší syn se rozhodl, že nám dá k výročí dárek, že se společně vyfotografujeme. Hodně nás to překvapilo. On je hodně inteligentní, vždycky samé jedničky, nikdy ani sebemenší problém. Jen s námi vlastně vůbec nemluví. Hrajeme deskovky, jezdíme společně na bezvadné dovolené, ale v podstatě nám jen odpovídá, sice vlídně, ale čas tráví, když není na tréninku, na komplu nebo čte. Svátečně jsme se oblékli a při tom fotografování mě vzal kolem ramen a dokonce na mě promluvil dvě věty. Úplně se mi oči zalily slzami, řekl ten manažer významné mezinárodní společnosti.